Tipy pro odborné psaní

Tipy pro odborné psaní
Vyhledávání odborné literatury
Píšeme bakalářku/diplomku
Etika vědecké práce při psaní bakalářských a diplomových prací

Tipy pro odborné psaní

Budete psát bakalářskou, diplomovou nebo dokonce disertační práci? Na této stránce najdete řadu tipů pro psaní odborného textu.
Pokud byste se chtěli dozvědět více, podívejte se na náš e-learning. Většina textů na tomto webu pochází právě z tohoto e-learningu.

Vyhledávání odborné literatury

Dostupné zdroje na ČZU

ČZU nabízí přístup k elektronickým informačním zdrojům (EIZ) zejména z oborů výuky a bádání na univerzitě, ale i k multioborovým databázím.
Seznam dostupných odborných databází naleznete v našem seznamu Infozdroje v sekci Odborné databáze. Zdroje jsou seřazené abecedně a doplněné stručným popisem zaměření.
Přímý přístup do databází z areálu ČZU je možný přes odkaz Kampus. Pro vzdálený přístup k EIZ mimo kampus využijte odkaz Vzdáleně a přihlaste se pomocí svých přihlašovacích údajů, které používáte do Univerzitního informačního systému (UIS).

Volně dostupné zdroje

Seznam EIZ je doplněný také o vybrané volně dostupné zdroje a další nástroje užitečné při studiu a psaní práce. K těmto zdrojům se dostanete přes odkaz Přístup.

Technické normy

Patenty

NUSL

Jak efektivně vyhledávat? Zkuste booleovské operátory

Informace o zvoleném tématu diplomové práce hledáme v odborné literatuře. Odborníci vzájemně spolupracují a komunikují prostřednictvím různých druhů odborné literatury. Jedná se o:

články z časopisů,
odborné knižní monografie,
učebnice,
vysokoškolské kvalifikační práce.

Články z časopisů

V odborných časopisech jsou publikovány články zabývající se řešením aktuálních vědeckých problémů.

Kvalitu publikovaných článků zajišťuje oponentské neboli recenzní řízení (“peer review” proces), během něhož je prvotní rukopis odborného článku zaslán redakcí dvěma či více vědcům, kteří dané problematice rozumějí, za účelem (většinou) anonymního posouzení obsahu a významu pro vědu. Na základě tohoto posouzení je článek buď schválen k publikování, nebo vrácen autorovi k přepracování, nebo zcela zamítnut. Odborné časopisy, u nichž musí články před svým publikováním projít recenzním řízením, jsou označovány jako recenzované časopisy.

Jednotlivé odborné časopisy včetně recenzovaných mají v rámci svých vědních oborů různou prestiž. Články v prestižnějších časopisech jsou publikovány výhradně v angličtině. Publikování v prestižnějších časopisech bývá komplikovanější, ale články pak mají větší naději, že budou přečteny a následně i citovány v jiných článcích.

Odborné časopisy obsahují zejména tyto typy článků:

Původní vědecké práce (empirické práce, “original papers”), v nichž autoři uvádějí a interpretují primární data - vlastní originální zjištění získaná vlastním vědeckým výzkumem v rámci pozorování či experimentu (pokusu) a popisují, jakými způsoby (metodami) byla tato data získána.
Přehledy (přehledové práce, přehledové články, rešeršní práce, “reviews”) shrnují výsledky dostupných původních prací na konkrétní téma a uvádějí sekundární data z těchto prací. Přehledy zasazují výsledky vědeckých výzkumů do kontextu aktuálního stavu vědeckého poznání (včetně stanovisek autorů daného přehledu) a tím se podílejí na formulování obecnějších mechanismů vysvětlujících konkrétní jevy.
Komparace porovnává průběh a výsledky dvou a více vědeckých výzkumů, přístupů, pojetí ap. Proto ji lze v závislosti na způsobu podání obsahu chápat též jako podtyp některého ze dvou výše zmíněných typů článků, tj. jako původní práci či jako přehled.
Původní teoretická stať se vyskytuje zejména ve společenských vědách. Autor v ní prezentuje vlastní teoretické řešení konkrétního vědeckého problému, přičemž většinou navazuje na jiné práce či jiné vědecké teorie. Jedná se o výsledek náročné intelektuální práce, která předpokládá výborné znalosti a zkušenosti z příslušného vědního oboru.
Odborná esej může být chápána jako podtyp původní teoretické stati. Jedná se o vědeckou úvahu vyjadřující autorův osobní názor a navrhující řešení určitého vědeckého problému. Jejím hlavním rysem je bohatý, vzletný jazyk.
Recenze hodnotí konkrétní vědecké dílo či soubor vědeckých děl na určité téma a zasazuje recenzované práce do širšího kontextu daného vědního oboru.

Je třeba rozlišovat popularizační časopisy a odborné časopisy. Popularizační časopisy obsahují převzatá fakta z odborných časopisů či monografií a přibližují je laikům.

Odborné knižní monografie

Odborné monografie zpravidla obsahují podrobné, rozsáhlejší texty podávající detailní a ucelený přehled aktuálních informací z určité vědní oblasti. Díky nim je možné zorientovat se relativně rychle v konkrétním okruhu vědeckých problémů. Čtení odborných monografií však předpokládá velmi dobrou znalost příslušného vědního oboru a jeho terminologie.

U odborných knižních monografií se neprovádí tak důkladné recenzní řízení jako u odborných časopiseckých článků, nicméně nakladatelství, která je vydávají, si vybírají autory s dobrou reputací a odpovídající publikační aktivitou.

Učebnice (a skripta)

Přinášejí zjednodušený komplexní pohled na určitý okruh vědeckých problémů. Jsou primárně určeny pro méně znalé čtenáře, proto oproti předchozím dvěma druhům odborné literatury nekladou velké nároky na obeznámenost s problematikou a odbornou terminologií.

Nevýhodou učebnic je, že než se do nich dostanou fakta z primárních prací, uplyne většinou poměrně dlouhá doba, takže informace obsažené v učebnicích zpravidla nejsou příliš aktuální.

Na druhé straně však učebnice poskytují čtenářům, kteří nejsou s problematikou dostatečně obeznámeni, dobrý úvodní vhled do dané oblasti vědeckého zkoumání.

Jako velice užitečný doplněk učebnic lze chápat encyklopedie, které bývají zaměřeny zejména na odbornou terminologii. Jejich struktura je však zpravidla daleko méně uspořádaná a didaktická.

Vysokoškolské kvalifikační práce (nepublikované)

Jedná se o práce bakalářské, magisterské (diplomové) či doktorské (disertační).

Tyto práce též procházejí určitým oponentním řízením, ale většinou nebývají zveřejněny. Jejich dostupnost se tudíž omezuje na knihovnu příslušné vysoké školy, případně i na internetový portál vysokoškolských kvalifikačních prací.

Nedoporučuje se čerpat přímo z nich, ale pro studenty, kteří tvoří práci na podobné téma, je užitečné vyhledat si je a inspirovat se seznamem použitých informačních zdrojů.

Veřejná masmédia : internet, televize, denní tisk, rozhlas

Poskytují nejširší veřejnosti velmi zjednodušená fakta bez kontroly správnosti, přesnosti a spolehlivosti. Tyto informace mohou být v některých případech úmyslně či neúmyslně, částečně či zcela zkreslené, účelové nebo lživé.

Doporučení pro psaní diplomové práce

Při psaní diplomové práce se vyžaduje čerpání z odborných vědeckých článků a z odborných monografií, ve velmi omezené míře pak i z učebnic, případně z vysokoškolských kvalifikačních prací.

_{SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY}

_{FROUZ, Jan a VINDUŠKOVÁ, Olga. Čtení a psaní odborného textu v environmentálních vědách. Praha: Karolinum, 2017. ISBN 978-80-246-3815-7.}

_{GERŠLOVÁ, Jana. Vádemékum vědecké a odborné práce. Praha: Professional Publishing, 2009. ISBN 978-80-7431-002-7.}

_{ŠIROKÝ, Jan a kol. Psaní a prezentace odborných textů. Praha: Leges, 2019. ISBN 978-80-7502-340-7.}

Už dlouhou dobu neplatí, že to, “co je psáno, to je dáno”. V současném světě plném informací je více než nutné každou zprávu dvakrát ověřit. Všechny zdroje informací jsou zveřejňovány za nějakým účelem a proto nikdy nejsme schopni stoprocentně určit, zda je daný zdroj důvěryhodný či nikoliv. Každý zdroj informací je potřeba zhodnotit samostatně a pokud možno objektivně.

To platí i na poli akademických textů. To, že autorem textu je vědec, ještě nezaručuje, že jsou informace uvedené v textu správné a důvěryhodné. Proto jsme pro vás sepsali několik pomůcek, které vám mohou pomoci s rozhodnutím, zda je daný text spolehlivý. Tyto techniky vám nezaručí, že daný text je opravdu ten nejlepší, ale ukáží vám body, na které byste si měli dát při čtení akademického textu pozor.

Hodnocení závisí na mnoha faktorech, které jsou pro každého jinak důležité. Každé hodnocení je tak velmi individuální a nikdy není možné se stoprocentní jistotou určit, že se jedná o kvalitní zdroj. To, co bude pro jednoho studenta výborný zdroj informací, může být pro druhého opakem – naprosto nepoužitelným zdrojem.

Jednou z celosvětově nejrozšířenějších pomůcek pro zhodnocení informačních zdrojů je tzv. CRAAP test.

V rámci CRAAP testu hodnotíte následující body:

Currency (aktuálnost) - hodnotíme aktuálnost textu. U každého oboru se aktuálnost hodnotí jinak - např. některé technické obory se velmi rychle vyvíjejí a měsíc starý článek může být již zastaralý. Naopak historické obory se mění spíše pomaleji a proto může být aktuální i několik let starý článek.
Relevancy (relevantnost) – v rámci této kategorie se hodnotí, zda je daný článek relevantní pro vaši práci. Tzn. měli byste si odpovědět na otázky typu – jsou v daném zdroji odpovědi na mou otázku? Je odbornost daného zdroje odpovídající mé úrovni odbornosti? Nebudu mít pochybnosti, uvedu-li daný zdroj do seznamu použitých zdrojů u mé práce?
Authority (autorství) – v této části hodnotíme autora/y zdroje. Je potřeba zaměřit se nejen na odbornost autora, ale i na organizaci, která zdroj zastřešila (organizaci, pro kterou autor pracuje). Kontrolujeme také informace dostupné na internetu – jak informace o autorovi, tak o dané organizaci.
Accuracy (přesnost)- přesnost informací obsažených v hodnoceném zdroji. Je nutné zhodnotit, odkud autor textu čerpal základní informace – je dobré zkontrolovat použité zdroje pro vytvoření daného textu. Také je vhodné kritický zhodnotit tvrzení, která v textu autor uvádí - má autor konkrétní důkazy pro svá tvrzení?
Purpose (účel) - ne každý text je napsán jen proto, aby informoval veřejnost o vědeckém pokroku. Některé texty jsou účelově zabarvené, tak, aby podporovaly určitý názor nebo např. určitou firmu či výrobek. Proto je vhodné zamyslet se nad účelem, pro který byl text napsán.

Pracovní list CRAAP testu můžete nalézt zde

Video o aplikování CRAAP testu na článek můžete najít zde.

Odbornou literaturu aktivně studujeme. Hledáme v ní specifické informace týkající se určitého vědeckého problému, které potřebujeme k nějakému konkrétnímu účelu, např. k plánování výzkumu či k provedení rozhodnutí. Děláme to proto, abychom zjistili, kolik je toho o zkoumaném vědeckém problému dosud známo, resp. kolik toho bylo dosud publikováno.

Toto aktivní studium odborné literatury má více fází:

Zjistíme základní informace o problému a seznámíme se se základní terminologií v učebnicích a v encyklopediích.
Podrobnější, komplexnější informace najdeme v přehledech a v odborných knižních monografiích.
Vytváříme si vlastní představu o zkoumaném vědeckém problému a formulujeme vědecké hypotézy založené na znalostech čerpaných z odborné literatury.
Pomocí původních vědeckých prací si naši představu o daném vědeckém problému ujasňujeme. Svoje prvotní hypotézy pak potvrzujeme nebo zamítáme. Můžeme dokonce i dospět ke zcela novým, dosud nikde nepopsaným zjištěním.
Výsledkem realizace předchozích fází je pak námi vytvořený vlastní obraz skutečnosti v naší mysli, vycházející z dostupných informačních zdrojů a jejich uvedení do souvislostí.

Zde je nezbytné podotknout, že nutným vstupním předpokladem realizace všech těchto fází je správné porozumění jak zkoumanému vědeckému problému, tak i studovanému textu. Tomu správně rozumíme, pokud víme:

Jaké vědecké problémy jsou tématem textu? Jaké otázky si autor klade?
Jaké závěry jsou výstupem textu? Jaké jsou odpovědi na otázky položené autorem?
Jaké argumenty užívá autor textu na podporu svých tvrzení?

Odbornou literaturu studujeme nejen aktivně, ale i efektivně (hospodárně). To znamená, že odhadujeme, které odborné texty nám skutečně pomohou k dosažení našeho cíle, a podle toho studujeme jen takové množství odborné literatury, které jsme opravdu schopni aktivně prostudovat.

Protože není v lidských silách zapamatovat si všechna cenná fakta, která jsme v průběhu studia odborné literatury načerpali, je žádoucí tvořit si výpisky, záznamy či excerpta obsahující i citace používaných informačních zdrojů. Vždy se musí dodržovat citační etika a nesmí se porušovat autorský zákon. U myšlenek převzatých od jiných autorů je nutné uvést konkrétní informační zdroj.

_{SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY}

_{FROUZ, Jan a VINDUŠKOVÁ, Olga. Čtení a psaní odborného textu v environmentálních vědách. Praha: Karolinum, 2017. ISBN 978-80-246-3815-7.}

_{GERŠLOVÁ, Jana. Vádemékum vědecké a odborné práce. Praha: Professional Publishing, 2009. ISBN 978-80-7431-002-7.}

_{ŠIROKÝ, Jan a kol. Psaní a prezentace odborných textů. Praha: Leges, 2019. ISBN 978-80-7502-340-7.}

Píšeme bakalářku/diplomku

Při volbě tématu je dobré myslet na to, že některá témata, ač jsou na první pohled velmi atraktivní, vám ve skutečnosti mohou pěkně zavařit. Proto první rada při výběru tématu zní: nenechte se ovládnout prvotní euforií a nadšením pro dané téma - vybírejte s rozmyslem.

Na České zemědělské univerzitě máte dvě možnosti - buď si vyberete z nabídky témat, která nabízejí školitelé, nebo si vytvoříte vlastní téma.

Vlastní téma

Pokud jste v nabídce témat od školitele nenašli to pravé, nezoufejte. Existuje možnost volby vlastního tématu - dokonce je to na některých katedrách žádoucí. Vlastní téma značí vaší osobní zainteresovanost v oboru. Vlastní téma vám také umožní zaměřit vaší práci na určitou organizaci, pro kterou v budoucnu můžete pracovat. Nevýhodou vlastního tématu je náročnost jeho vypracování. V případě, kdy budete vypracovávat vlastní téma, je nutné dobře promyslet metodologii a mít dostatečně specifikované téma práce (vizte kapitolu Jak zúžit, rozšířit téma). Ve chvíli, kdy máte nápad na vlastní téma práce, je také potřeba sehnat vedoucího práce. Více o volbě školitele naleznete v kapitole „Volba školitele.“

Hledáte-li inspiraci pro vlastní téma, použijte některý z následujících odkazů:

Závěrečné práce na ČZU
Registr vysokoškolských kvalifikačních prací Theses
Národní uložiště šedé literatury

Kritéria vhodného tématu

Výzkumné téma musí splňovat řadu kritérií. Některá kritéria jsou objektivní a jsou pro všechna témata stejná, jiná se týkají konkrétních schopností a preferencí pisatelů.

Následující kritéria vám mohou pomoci při stanovení konkrétního tématu práce:

Téma by mělo odpovídat zaměření vaší katedry a vašemu studovanému oboru.
Téma musí být dostatečně rozsáhlé a obtížné - takové, aby bylo možné udělit vám za jeho zpracování titul.
Téma musí být zároveň dostatečně konkretizované a specifické (vizte “Jak zúžit téma”), aby bylo možné ho dostatečně popsat na omezeném počtu stran.
Téma musí umožnit formulaci smysluplného, ideálně dosud nevyřešeného a zároveň řešitelného problému.
Téma vás musí opravdu zajímat a bavit.

Při vybírání vhodného tématu je také dobré se zamyslet nad tím, zda nemáte osobní vztah k danému tématu. Pokud ano, je potřeba mít dostatečný odstup a nahlížet na dané téma objektivně a racionálně. Ve chvíli, kdy si vyberete nějaké téma, zkuste si odpovědět na následující otázky:

Mám dostačující povědomí o vybraném tématu?
Vím, kde získat informace o daném tématu?
Je vybrané téma vhodné pro obor mého studia?
Mohu daným tématem přinést do oboru nějakou novinku?
Je pro mě téma zajímavé? Bude mě bavit?

Pokud si na výše uvedené otázky odpovíte kladně, jste na nejlepší cestě k výběru toho pravého tématu.

Jak zúžit, rozšířit téma?

Formulace tématu diplomové a bakalářské práce může být příliš obecná nebo naopak příliš konkrétní nebo dokonce i nevhodná (tj. užívající nevhodné pojmy). Pokud potřebujete téma práce zúžit, je možné ho omezit. Pokud budeme mít téma bakalářské práce “Šikana”, můžeme téma zúžit například následovně:

Časem - Vývoj šikany v letech 2010 až 2018
Osobami - Šikana u žáků středních škol
Místem - Šikana ve Středočeském kraji
Omezením (dalším určením) - Kyberšikana

Téma bychom měli dostatečně “osekat” tak, abychom se dostali ke konkrétnímu problému. V případě šikany to může být např. Vliv kyberšikany na žáky vybraných základních škol ve Středočeském kraji. Mnohem snadnější jé příliš úzké téma rozšířit než naopak - zúžit příliš široké téma. Pokud vám ani tyto rady nepomohly při zúžení tématu, použijte kreativní techniky, které vám umožní nahlédnout na téma z jiných úhlů.

Volba školitele/vedoucího práce

o Školitel je při tvorbě vysokoškolských kvalifikačních prací velmi zásadní osobou. Každý školitel má odlišné představy, preference, styl práce. Spolupráce se školitelem výrazně ovlivní nejen vaše zážitky z psaní vysokoškolské práce, ale i celkový výsledek práce. Proto je nutné školitele vybírat velmi pečlivě. Jeho první povinností je být nápomocen studentovi se samotnou tvorbou práce. Školitel se studentem práci konzultuje, radí mu, komentuje jeho text. Nečekejte však, že vás školitel povede za ruku a bude vám říkat, co máte dělat. Je to vaše práce, vaše vizitka, a tak k ní musíte i přistupovat. Další povinností školitele je hodnocení vaší kvalifikační práce – v průběhu psaní, udělování zápočtu, po odevzdání práce vypracování hodnotícího posudku. Při hodnocení se školitel zaměřuje na vysoký standard kvality předložených prací. Při hodnocení se také klade důraz na kvalitu použitých zdrojů, absenci plagiátorství a dodržování citační etiky. Při výběru školitele byste měli myslet na několik věcí. První oblastí je odbornost školitele. Vyberte si takového školitele, který se zabývá oblastí výzkumu, která vás zajímá (to je možné zjistit např. z publikací školitele nebo z prací, které školitel vedl v minulosti). Další věc, kterou byste si měli před výběrem vedoucího zjistit, je styl práce vedoucího. Někteří školitelé vás budou provázet prací krok za krokem, jiní vám ponechají volnost. Někteří budou mít čas s vámi konzultovat každou stránku vaší práce, jiní ne. To je možné zjistit tak, že se zeptáte svých spolužáků z vyšších ročníků – studentů, kterým váš vybraný vedoucí vedl práce v minulosti. Další možností, kde získat reference o daném školiteli, jsou různé FB skupiny anebo tento portál. Je vhodné domluvit se na schůzce se svým potenciálním školitelem ještě předtím, než si téma zapíšete. Nejen vy se rozhodujete o budoucí spolupráci, ale i školitel bude chtít vědět něco o vás. Spolupráce se školitelem v průběhu psaní práce je individuální – je čistě na vás a vašem školiteli, jakým způsobem budete spolupracovat. Většinou bude spolupráce spočívat v konzultacích. Někteří školitelé vás budou pravidelně zvát na konzultace, jiní budou čekat, až se ozvete sami. Na konzultace choďte vždy připraveni, rozmyslete si, co přesně od konzultace očekáváte, připravte si podklady a otázky.

Na České zemědělské univerzitě probíhají v listopadu, v prosinci, někdy i v lednu a v únoru konkurzy na bakalářské a diplomové práce. Na konkurz je potřeba se přihlásit prostřednictvím Univerzitního informačního systému (UIS). Návod na volbu závěrečné práce v prostředí UIS naleznete zde. Každý student se může přihlásit pouze na jeden konkurz. Pokud konkurz dopadne dobře, školitel zapíše téma do UIS a student může začít vytvářet zadání práce. Stane-li se, že školitel studentovi zamítne téma, je potřeba, aby toto stanovisko zapsal školitel do UIS. Ve chvíli, kdy máte v UIS zamítnuté téma, můžete se přihlásit na další konkurz. Na konkurz je vhodné přijít připraven. Ideální je mít připravenou osnovu vaší práce - myšlenky, hlavní body, které bude obsahovat vaše práce. Dobré je také mít všeobecný přehled o oboru a tématu vaší práce, mít promyšlenou metodiku práce a praktickou část práce. Cílem konkurzu je ujistit školitele o tom, že danému tématu rozumíte, že vaše zpracování bude originální. Pokud školitel uvidí, že se o téma skutečně zajímáte, máte konkurz v kapse.

Po úspěšném projití konkurzního řízení je potřeba do UISu nahrát zadání. K tomu, abyste byli schopni vytvořit zadání práce, musíte mít už určitý přehled o daném tématu a musíte mít rozmyšleno, co v práci chcete řešit. Je důležité zadání závěrečné práce konzultovat s vedoucím práce.

Zadání obsahuje tyto části:

Název práce - vychází z rámcového tématu; pokud máte téma zadané od vedoucího práce, většinou už je v zadání předepsaný. Název práce se uvádí v českém i anglickém jazyce.
Cíl práce - definuje, čeho chcete ve své práci dosáhnout.
Metodika - popisuje jednotlivé kroky (metody), jakým způsobem dosáhnete cíle. Cíl a metodika se píší do zadání v budoucím čase - v zadání teprve píšete, co budete v práci dělat.
Klíčová slova – cca 5-8 nejdůležitějších slov, která vystihují podstatu vaší závěrečné práce.
Rozsah práce - je pevně stanoven nařízením fakulty (pokyny jednotlivých fakult k bakalářským a diplomovým pracím můžete nalézt zde)
Doporučené zdroje informací – do zadání je potřeba také uvést stěžejní literaturu vaší práce (cca 10 zdrojů). Tato literatura slouží jako orientační - v průběhu vytváření práce budete pracovat s více zdroji. Zadání práce konzultujte s vaším školitelem.

Po odevzdání zadání do UISu bude muset zadání projít schvalovacím procesem. Schválit ho musí nejen školitel, ale také vedoucí katedry a děkan fakulty. Pohlídejte si, aby se vaše zadání nezatoulalo v útrobách informačního systému a bylo skutečně schváleno v řádném termínu.

Každá fakulta má na formální strukturu práce svoje specifické požadavky (podívejte se na seznam zde), na které je třeba se informovat na webových stránkách dané fakulty, případně na jejím studijním oddělení. Takto vypadá obecná formální struktura diplomové práce:

Přední strana desek a titulní strana: Údaje o škole a o fakultě, název práce, druh vysokoškolské kvalifikační práce (bakalářská, diplomová, disertační …), jméno a příjmení autora, rok odevzdání práce, jméno vedoucího práce včetně jeho akademických titulů.
Zadání práce.
Obsah: Prvotní vhled do práce; nezbytností je perfektní grafická úprava včetně číslování.
Čestné prohlášení: Prohlášení, že práce byla vypracována samostatně a že jsou v textu práce řádně uvedeny všechny podklady, které byly při jejím psaní použity. Je k němu připojen údaj o místě vypracování, datum a vlastnoruční podpis autora.
Poděkování: Zařazeno do práce autorem dobrovolně na základě individuálního rozhodnutí. Jedná se o poděkování vedoucímu práce a/nebo dalším osobám, které autorovi při tvorbě práce nějakým způsobem pomáhaly.
Abstrakt (resumé): Stručné a přesné vyjádření obsahu práce v rozsahu jednoho odstavce, tj. 150-300 slov. Uvádí se verze v češtině a v angličtině. Měl by obsahovat:
- základní celkovou charakteristiku zkoumaného problému,
- základní charakteristiku požadovaných cílů práce,
- způsoby a vědecké metody, pomocí kterých se těchto cílů dosahovalo,
- všechny hlavní závěry, ke kterým autor dospěl.

Dá se říci, že abstrakt má funkci:

indikativní (oznamovací), tj. seznamuje s obsahem a formou práce, a
informativní, tj. na základě informace obsažené v abstraktu se čtenář rozhoduje, zda si sežene celý text práce. Při psaní abstraktu je potřeba brát tuto skutečnost v úvahu.

Vzhledem k vysoké důležitosti a požadované maximální přesnosti abstraktu se doporučuje psát ho až ve chvíli, kdy už je hotová konečná podoba práce.

Klíčová slova: Nejdůležitější slova a sousloví (fráze), která jsou hojně zastoupena v textu práce a dohromady pak jako celek vyjadřují téma práce. Mělo by jich být minimálně pět a maximálně deset. Jejich účelem je co nejvíce usnadnit vyhledání práce podle tématu v databázích, které prohledávají nadpisy, abstrakty a klíčová slova. Proto je vhodné uvést mezi klíčovými slovy i synonyma či zkratky slov uvedených v nadpisu či abstraktu. Klíčová slova se taktéž uvádějí jak v češtině, tak v angličtině.
Vlastní text. Obsahová struktura vlastního textu diplomové práce by měla vypadat zhruba takto:

Úvod do problematiky stručně představuje téma i důvod psaní daného textu, tj. o čem se bude psát a proč. Měl by co nejpřesněji vymezit téma textu, formulovat výzkumné otázky, hypotézy i cíle a zmínit i výzkumné metody, pomocí kterých se postupovalo. Jeho standardní rozsah u bakalářské či diplomové práce je jedna až dvě strany formátu A4. Doporučuje se psát jej až na konci práce, kdy je již jasné, čím se daný text bude zabývat podrobně, čím pouze okrajově a čím vůbec ne.
Úvodní kapitoly zařazují zkoumaný vědecký problém do širšího kontextu obecného poznání a také seznamují s fakty potřebnými pro správné pochopení dalšího textu.
Hlavní část uvádí fakta do souvislostí. Obsahuje odpovědi či nástiny odpovědí na výzkumné otázky a ověřuje pravdivost hypotéz. Je rozdělena do hierarchicky členěných kapitol, které na sebe logicky navazují, za účelem usnadnění čtenářovy orientace, přičemž:
- První oddíl obsahuje spíše teoretická fakta - poznatky, ke kterým dospěli jiní autoři.
- Druhý oddíl by měl být spíše analytický, tzn. měl by obsahovat:
  - naše vlastní postupy zkoumání pomocí vědeckých metod,
  - výsledky, ke kterým jsme dospěli tímto zkoumáním, včetně příslušných tabulek a grafů,
  - analýzu těchto výsledků.
Závěr je stručnou charakteristikou toho, k čemu se v práci došlo. Opakuje, zdůrazňuje a shrnuje nejdůležitější informace z textu, postupy řešení, nabyté poznatky, odpovědi na položené výzkumné otázky, výsledky ověřování platnosti hypotéz atd. Vyjadřuje míru splnění stanovených cílů práce. Může se stát, že na některé výzkumné otázky se nám nepodaří zjistit odpovědi, nebo se může literatura v odpovědích na ně rozcházet. Je tedy vhodné zmínit, které aspekty tématu jsou probádané více, které méně a které představují tzv. “bílá místa” či “rozmazaná místa” - dosud nedostatečně probádané dílčí oblasti zkoumaného vědeckého problému. Máme možnost doporučit, na co by se měly budoucí výzkumy v dané vědecké oblasti zaměřit a jaké by to mohlo přinést benefity pro praxi.

Seznam použité literatury: Soupis bibliografických citací všech informačních zdrojů (knih, článků, webových stránek atd.), které byly při tvorbě práce skutečně použity. Musí obsahovat úplně všechny prameny použité při tvorbě práce.
Seznam používaných zkratek: Uvádí se v abecedním pořadí.
Další seznamy: obrázků, grafů, schémat, tabulek atd. Doporučuje se uvádět tyto seznamy samostatně včetně číslování jejich jednotlivých položek.
Seznam příloh.
Přílohy.

Než začneme s tvorbou diplomové práce, je třeba uvědomit si, jakými fázemi musí tvorba každé diplomové práce projít:

Plánovací fáze

Zjistíme si formální náležitosti diplomové práce, tj. její požadovaný rozsah a všechna ostatní pravidla, která se jejího psaní týkají. Tyto informace získáme na webových stránkách příslušné fakulty, případně od vedoucího diplomové práce či na studijním oddělení fakulty.
Zvolíme si téma diplomové práce.
Vytvoříme si strukturu (osnovu) diplomové práce.

Realizační fáze

Seženeme si informace o zvoleném tématu diplomové práce. Počítáme s tím, že v průběhu hledání informací se téma bude možná ještě dodatečně upřesňovat a i struktura se může částečně měnit.
Pokud jsou součástí diplomové práce, provedeme experimenty, dotazníková šetření atd. a zpracujeme jejich výsledky.
Na základě struktury (osnovy) zpracujeme získaná fakta do textu diplomové práce.
V průběhu tří předchozích fází se provádí průběžný monitoring výzkumu, tj. kontrola plnění plánu a dosahování plánovaných cílů a výstupů.

Závěrečné fáze

Vytiskneme a odevzdáme diplomovou práci v požadovaném rozsahu a formě.
Obhájíme diplomovou práci před komisí.
V některých případech následuje po obhajobě ještě fáze implementace, v rámci níž se výsledky výzkumu, který je předmětem diplomové práce, zavádějí do praxe

Věda je sociálním jevem. Věda a společnost se vzájemně ovlivňují - společnost má vliv na vědu a zároveň platí, že výsledky vědy působí na fungování společnosti.

Vědecký problém je vědecky zkoumaným jevem či skupinou jevů, se kterou souvisejí otázky, na něž se v průběhu vědeckého výzkumu hledají odpovědi. Lze jej tedy definovat také jako objekt vědeckého výzkumu.

Řešením vědeckého problému je vědecký poznatek, tj. výsledek vědeckého výzkumu. Jedná se o odpovědi na otázky související s konkrétním jevem či skupinou jevů.

Z jednoho či více vědeckých poznatků pak mohou vzejít další vědecké problémy k řešení.

Souborem vědeckých poznatků je vědecké poznání, které si můžeme představit jako neustále se zvětšující hromadu písku a kamení, v níž je každé zrnko písku vědeckým poznatkem a každý kámen je slepencem zrnek písku - vědeckých poznatků, které spolu souvisejí.

Celistvá věda se skládá z mnoha vědních oborů, které jsou zaměřeny na specifické okruhy vědeckých problémů. Vědní obory se dále člení na vědní disciplíny (podobory). Některé vědecké problémy se vyznačují interdisciplinaritou, tj. svým charakterem patří nikoliv do jedné konkrétní vědní disciplíny, ale do dvou či více vědních disciplín.

Vědecká práce neboli výzkumná činnost spočívá:

ve schopnosti samostatného myšlení a aplikaci zjištěného na známé poznatky,
ve schopnosti prezentovat získané zkušenosti vhodným způsobem ostatním.

Uskutečňuje se pomocí výzkumných metod volených:

podle povahy vědeckého problému,
s ohledem na specifika vědního oboru či disciplíny.

Výzkumné metody pomáhají k tomu, aby se z výchozího stavu dospělo prováděním vhodné výzkumné činnosti k vědeckým poznatkům a aby se dosáhlo výzkumných cílů.

Konkrétní postup řešení určitého vědeckého problému včetně používání příslušných vědeckých metod určuje metodika vědecké práce. Nauka o výzkumných metodách a o tom, jak je správně používat, se nazývá metodologie vědy.

Výzkumné činnosti mají svoje výzkumné cíle - předpokládané výsledky výzkumu závisející na technickém vybavení, na stavu finančních a personálních zdrojů i na jiných např. legislativních, etických, politických ap. podmínkách.

_{SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY}
_{GERŠLOVÁ, Jana. Vádemékum vědecké a odborné práce. Praha: Professional Publishing, 2009. ISBN 978-80-7431-002-7.}

_{OCHRANA, František. Metodologie, metody a metodika vědeckého výzkumu. Praha: Karolinum, 2019. ISBN 978-80-246-4200-0.}

_{ŠIROKÝ, Jan a kol. Psaní a prezentace odborných textů. Praha: Leges, 2019. ISBN 978-80-7502-340-7.}

Fakta zjištěná v odborné literatuře uvádíme do souvislostí obecně teoretickými vědeckými metodami, přičemž většinou používáme kombinaci několika z nich. Patří mezi ně:

Analýza (rozklad, deskripce), která rozkládá zkoumaný vědecký problém na dílčí složky (opakem je syntéza). Tematický celek tedy rozkládáme na jednotlivé prvky a části, které od sebe oddělujeme (segregujeme). Podrobně zjišťujeme, jakou funkci tyto prvky a části mají jak jednotlivě, tak i v rámci celku. Zkoumáme jejich vzájemné vztahy a vzájemné působení. Více pozornosti věnujeme opravdu významným a důležitým částem celku.
Syntéza (skládání), která spojuje dílčí vědecké problémy a mechanismy v jeden komplexní celek (opakem je analýza) a odhaluje tak zákonitosti fungování zkoumaného jevu.
Analogie (obdoba), která dospívá k novým poznatkům na základě vzájemné podobnosti jednotlivých vědeckých problémů a jejich řešení a tím umožňuje pochopit to, co není známé, pomocí toho, co známé je. Je v podstatě podpůrným nástrojem pro výklad vědeckých problémů.
Indukce (postup od specifického k obecnému), která z jednotlivých dílčích skutečností odvozuje obecná fakta neboli zobecňuje (opakem je dedukce). Zkoumáme vzájemné ovlivňování jednotlivých faktorů (činitelů) a na tomto základě odvozujeme obecné závěry.
Dedukce (postup od obecného ke specifickému), která podle teorie či obecných skutečností odvozuje dílčí fakta (opakem je indukce).
Historická metoda, která je založená na sledování průběhu časového vývoje a obecných vývojových tendencí předmětů či jevů za účelem odhadu dalšího vývoje a odvozování dalších faktů.
Logicko-systematická metoda, která konfrontuje zkoumaný vědecký problém s jinými vědeckými problémy a na základě toho vytváří nové závěry.
- Patří sem též komparace (porovnání), která stanovuje podobnosti a odlišnosti mezi jednotlivými jevy, předměty nebo činiteli.
Abstrakce (odhlížení), která odděluje méně důležité, nepodstatné aspekty zkoumaného vědeckého problému od těch hodně důležitých za účelem objasnění podstaty.
Modelování, pomocí kterého je ve zjednodušeném modelu reality zkoumán určitý problém.

Výzkumná činnost se provádí pomocí těchto vědeckých metod či výzkumných nástrojů:

Pozorování coby záměrné, cílevědomé, plánovité, organizované a systematické sledování jevů a skutečností za účelem maximálně přesného zachycení objektivní skutečnosti a následné podrobné objektivní analýzy pozorovaného jevu. Získáváme při něm informace o zkoumaném předmětu či jevu prostřednictvím výběrového smyslového vnímání, tzn. zaměřujeme se na ty aspekty daného předmětu či jevu, které jsou pro nás důležité. Nevýhodou pozorování je riziko zkreslení výstupů, zejména pokud pozorované osoby vědí, že jsou pozorovány. Větší přesnosti výstupů je možné dosáhnout opakovanými pozorováními.
Experiment (pokus), který je v podstatě pozorováním prováděným za specifických kontrolovaných či řízených, aktivně a záměrně vytvářených podmínek. Musí být konkrétně zaměřený a opakovatelný. Před provedením experimentu je nutné uskutečnit metodické kroky ve třech fázích:
- přípravná fáze:
  1. zasazení zkoumaného vědeckého problému do teoretických východisek, vytvoření teoreticko-konceptuálního rámce;
  2. stanovení obsahu a cílů experimentu;
  3. formulace výzkumných otázek, na které by měl experiment přinést odpověď, případně hypotéz, které mají být potvrzeny či vyvráceny;
  4. výběr vhodných nástrojů pro provedení experimentu (metodická a technická příprava);
  5. formulace a zajištění správných podmínek realizace experimentu za účelem maximální eliminace (vyloučení) vlivů rušivých činitelů;
- realizační fáze:
  1. realizace (uskutečnění) experimentu včetně dokumentace jeho průběhu;
  2. pozorování, měření atd. účinků vyvolaných experimentem;
- vyhodnocovací (interpretační) fáze:
  1. třídění a analyzování získaných dat (zpracování výsledků);
  2. analyticko-syntetické zpracování získaných dat;
  3. formulace, vyhodnocení a interpretace závěrů, ke kterým se dospělo.
- Měření, při kterém se provádí porovnávání kvantitativních charakteristik jevů a předmětů. Jeho výsledky se zapisují do protokolu pomocí tabulek, grafů, diagramů ap. Vyznačuje se několika základními vlastnostmi:
  - Má kvantitativní rozměr, zakládá se na číselných údajích.
  - Měřené hodnoty jsou exaktně vyjádřeny, měříme v konkrétních měrných jednotkách (teplotních stupních, délkových jednotkách atd.).
  - Výsledky měření jsou vzájemně porovnatelné.
  - Výsledky měření lze opětovně opakovat, prověřovat a tím zpřesňovat.
  - Získané výstupy měření je možné zpracovat pomocí statistických či jiných kvantitativních metod.
Rozhovor s žijící osobou, většinou na základě předem připravených standardizovaných otázek.
Dotazníkový průzkum či anketa, rovněž na základě předem připravených otázek položených reprezentativnímu množství dotazovaných osob (respondentů).

Pozorování, pokus a měření bývají často souhrnně označovány jako empirické vědecké metody.

Výstupy z používání výzkumných nástrojů se zanášejí do protokolů a poté bývají zpracovány do výzkumné zprávy, která se může stát součástí vědecké publikace

_{SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY}

_{FROUZ, Jan a VINDUŠKOVÁ, Olga. Čtení a psaní odborného textu v environmentálních vědách. Praha: Karolinum, 2017. ISBN 978-80-246-3815-7.}

_{GERŠLOVÁ, Jana. Vádemékum vědecké a odborné práce. Praha: Professional Publishing, 2009. ISBN 978-80-7431-002-7.}

_{OCHRANA, František. Metodologie, metody a metodika vědeckého výzkumu. Praha: Karolinum, 2019. ISBN 978-80-246-4200-0.}

_{ŠIROKÝ, Jan a kol. Psaní a prezentace odborných textů. Praha: Leges, 2019. ISBN 978-80-7502-340-7.}

Kladení otázek je přirozeným základem procesu poznávání a představuje významný předěl mezi studentem a vědcem. Student pouze odpovídá na otázky formulované učitelem v testu či při zkoušení, zatímco vědec si otázky vymýšlí sám během svého výzkumu.

Výzkumné otázky jako prostředek řešení výzkumných problémů udávají směr vědeckému zkoumání. Velice důležitá je správná a jednoznačná formulace výzkumné otázky, neboť je-li otázka formulována nevhodně, pouze zhoršuje orientaci v řešeném výzkumném problému.

V průběhu vědeckého výzkumu si vědci kladou otázky:

Na základě komplexního obsahu vědeckého výzkumu:

Předmětně výzkumné, zaměřené na tzv. “bílá místa” ve vědě. Jedná se o oblasti daného vědního oboru či vědní disciplíny, které byly dosud prozkoumány buď pouze částečně, nebo nebyly zkoumány ještě vůbec. Při jejich identifikaci je třeba dobře ověřit, zda se skutečně jedná o výzkumný problém k řešení.
Epistemologicko-objevitelské, zjišťující přínos a význam prováděného vědeckého výzkumu pro teorii vědy.
Praxeologické, zkoumající přínos a význam prováděného vědeckého výzkumu pro praxi.

Na základě konkrétních zjištěných faktů:

Za účelem srozumitelnějšího vysvětlení, tj. lepšího pochopení obsahu sdělení.
- Jak se přesně dospělo k tomuto výsledku, z čeho se vycházelo?
Ujišťující za účelem ujištění, že jsme sdělení pochopili správně.
- Rozumím tomu dobře, že … ?
Doplňující za účelem doplnění informací, které původní sdělení buď neobsahuje, nebo jsme je nestačili vstřebat.
- Kolik odebraných vzorků bylo pozitivních?
Upřesňující, které začínají slovy “proč”, “co”, “jak”, “k čemu”.
- Proč bylo tolik vzorků pozitivních?
Shrnující, kterými se ptáme na komplexní názory, závěry ap.
- Která fáze celého procesu je nejdůležitější?
Připomínací, kterými se ujišťujeme, že jsme na nic nezapomněli.
- Mohly výsledek experimentu ovlivnit ještě jiné faktory?
Porovnávací, které porovnávají zjištěné skutečnosti.
- Prospívají v daných podmínkách rostliny druhu A stejně jako rostliny druhu B?
Spekulační, “co kdyby …”
- Byl by výsledek pokusu stejný i při nižší teplotě vzduchu?

Hypotézy

Tvrzení, jehož platnost nebyla prokázána a jehož obsah je logicky i empiricky ověřitelný, se nazývá hypotéza. Tvoří se při hledání souvislosti faktů a její potvrzení (verifikace) či vyvrácení vyžaduje vědeckou práci. Vždy by měla vzniknout jako výsledek předchozího systematického poznávání konkrétního problému.

Obecná pravidla tvorby hypotézy jsou následující:

Musí být přesně vymezená, výstižná, jednoduchá, logicky a srozumitelně formulovaná.
Musí mít formu tvrzení v podobě oznamovací věty.
Musí existovat způsob, jak ji potvrdit (verifikovat) či vyvrátit.

Příklady vědeckých hypotéz:

Lék A má vyšší výskyt nežádoucích účinků než lék B.
Výrobek X používají spíše muži než ženy.
V jehličnatém lese se vyskytuje více jedinců živočišného druhu X než v listnatém lese.

_{SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY}

_{FROUZ, Jan a VINDUŠKOVÁ, Olga. Čtení a psaní odborného textu v environmentálních vědách. Praha: Karolinum, 2017. ISBN 978-80-246-3815-7.}

_{OCHRANA, František. Metodologie, metody a metodika vědeckého výzkumu. Praha: Karolinum, 2019. ISBN 978-80-246-4200-0.}

_{ŠIROKÝ, Jan a kol. Psaní a prezentace odborných textů. Praha: Leges, 2019. ISBN 978-80-7502-340-7.}

V úvodu vaší práce máte jedinečnou příležitost oslovit čtenáře a zaujmout je natolik, aby pokračovali ve čtení celé práce. V úvodu by neměla chybět informace o tématu, kterým se práce zabývá, proč jste si dané téma vybrali a také jakému konkrétnímu problému se chcete věnovat (Kapounová a Kapoun 2017). Je vhodné, abyste v úvodu čtenáři vysvětlili výzkumnou otázku, případně i hypotézy (stanovujete-li si je). Je důležité výzkumnou otázku zasadit do kontextu současného poznání a uvést, proč je daný problém důležitý. V úvodu byste také měli uvést svou motivaci – proč jste si danou problematiku vybrali a čeho chcete dosáhnout. Pokud chcete, je možné do úvodu uvést i cíle práce, ale na to je většinou prostor v dalších kapitolách vaší závěrečné práce (pokud nevíte, jaké kapitoly má obsahovat vaše závěrečná práce, podívejte se na pravidla a pokyny jednotlivých fakult).

Čím se práce zabývá – jaké je téma práce a proč je téma důležité?

V první části úvodu je vhodné uvést problematiku, kterou se budete v práci zabývat. Uveďte nejen to, jaké téma jste si pro svou práci vybrali, ale také to, proč je dané téma důležité řešit právě teď. Prohlédněte si následující příklad z webu zabývajícího se monitoringem sucha:
„Hodnotit velikost sucha v České republice je poměrně složitá záležitost. Obecně lze říct, že ke stavu sucha dochází primárně při nedostatku srážek během delšího časového období a důsledkem je nedostatek vody v přírodním prostředí a pro potřeby společnosti. Problémem poslední doby je také změna prostorové a časové distribuce srážek během roku. Srážky jsou intenzívnější, je méně srážkových dnů a srážky padají či nepadají v jiných oblastech než dříve…“

Výše uvedený odstavec sice není odstavcem z úvodu závěrečné práce, nicméně by jím klidně mohl být. Po přečtení tohoto je vám jasné, o čem by závěrečná práce byla, a z citátu vyznívá i aktuálnost vybrané problematiky.

Kdy psát úvod?

O tom, jestli psát úvod na začátku či ke konci psaní závěrečné práce, se názory rozdělují. Jedni tvrdí, že je nutné úvod napsat před samotným psaním závěrečné práce, protože přece již v úvodu psaní musíme vědět, o čem budeme psát. Druzí naopak říkají, že úvod by měl být napsán jako taková třešnička na dortu, až po sepsání všech částí závěrečné práce. Já bych se osobně snažila udělat průnik mezi těmito názory – napsat si jednu verzi před psaním a pak jednu verzi po napsání závěrečné práce. Osobně mi pomáhá, když si napíši úvod před samotným psaním závěrečné práce. Udělám si tím takovou malou osnovu, utřídím si myšlenky, určím si, proč práci píši a co vlastně chci zjistit. Tento úvod pro mě funguje jako taková myšlenková mapa, která mě poté provází celým procesem psaní. Nicméně tento úvodní úvod v konečné verzi práce nepoužívám. Po napsání práce napíši ještě jeden úvod, který je inspirován původním úvodem, ale už je mnohem více detailnější. Už totiž vím, co jsem v rámci své práce skutečně vyzkoumala, jakou mám výzkumnou otázku atp.

Patří do úvodu citace?

I v rámci citací v úvodu se názory rozcházejí. Někteří tvrdí, že citace do úvodu závěrečné práce patří, jiní tvrdí, že citace do úvodu nepatří. V tomto případě bych vám doporučila se zeptat svého vedoucího na jeho názor. Vedoucí práce má nejen zkušenosti se psaním bakalářských a diplomových prací, ale je to také zkušený odborník, který zná zvyklosti ve svém oboru.

Nezapomínejte na čtenáře

Už víte, kdo bude vaši práci číst? Při psaní beletrie se všechno točí kolem čtenáře. Autoři slavných románů přemýšlí o tom, co jejich čtenáři mají rádi, čím by chtěli být, co prožívají, co znají atp. Netvrdím, že byste měli vytvořit ve své práci zápletku a vraha vyberete podle toho, koho vaši čtenáři nemají rádi, ale je dobré, abyste si určili, kdo vaši práci bude číst.

Kromě vaší maminky bude vaši práci číst minimálně vedoucí práce a váš oponent. Oba mají určitou odbornost (většinou z oboru, který zkoumáte ve své práci). Proto není nutné do práce uvádět úplné základy daného oboru. Oponent i vedoucí základy znají. Zajímá je přidaná hodnota vaší práce (tj. to nové, co vaše práce přinese do daného oboru).

Nezapomínejte také na to, že vedoucí i oponent práce četli již několik desítek prací. Proto se snažte vyvarovat typických klišé – v úvodu se jedná např. o věty začínající „již od pravěku…“, “v dnešním světě…“, „každému je jasné, že…“.

Snažte se úvod i celou svou práci napsat jako „román“ pro širší veřejnost (nezapomínejte však na odbornost).

Propojenost s ostatními kapitolami práce

Tak jako v ostatních částech práce, ani v kapitole „Úvod“ nesmíme zapomínat na propojenost celé závěrečné práce. Tuto propojenost si můžeme představit jako pomyslnou červenou nit, která nám jemnými stehy sešívá celou práci dohromady, bez ní by se práce rozpadla na malé kousky, na malé nesouvislé úryvky textu. Proto je nutné, abyste v rámci celé práce používali jednotný styl psaní, jednotnou úpravu a drželi se „dějové linky“ vaší práce. Zkontrolujte si, zda se např. výzkumná otázka a cíle práce shodují po celou dobu práce, zda používáte stejnou terminologii pro hlavní pojmy vaší práce.

Je v práci jen jeden úvod?

V šabloně vaší práce máte uvedenou kapitolu úvod pouze jednou, a to na začátku práce. Pro zvýšení čtivosti textu je dobré uvádět ještě malé úvody, před každou kapitolu. V těchto mini-úvodech můžete představit strukturu kapitoly a nastínit problematiku, kterou se budete zabývat v dané kapitole. Čtenář si tak udělá obrázek o tom, co se dozví v následující kapitole.

Co do úvodu nepatří?

Do úvodu není vhodné uvádět své osobní pocity, nepodložené názory a jiné výlevy, které možná máte na srdci. Pokuste se vyhnout také klišé a stereotypům. V úvodu neprozrazujte výsledky své práce, jen nastiňte, kam práce směřuje.

Nezapomeňte, že úvod by měl být v rozsahu 1-2 stránek, proto si nevyplácejte všechny trumfy v úvodu. Rozepsat se budete moci v dalších částech práce. Úvod má být výstižný a stručný.

Co v úvodu uvést? Aneb checklist

Protože psaní úvodu se může někdy zdát těžké, připravila jsem pro vás malý checklist (nebo průvodce, chcete-li), který vás provede všemi zásadními otázkami, na něž byste v průběhu psaní úvodu neměli zapomenout:

Jaké téma řešíte?
- Jednoduché a stručné popsání tématu, problematiky.
Jak vaše téma zapadá do konceptu dosavadního poznání?
- Bylo téma již řešeno v minulosti? Kdo se jím zabýval?
Proč je dané téma aktuální?
- Proč si myslíte, že teď je vhodná doba na to, řešit danou problematiku?
- Proč si myslíte, že dané téma je důležité řešit právě teď?
Proč řešíte dané téma?
- Jaká je vaše osobní motivace?
Čeho chcete dosáhnout ve vaší práci?
- Nastínění výzkumné otázky, popř. hypotéz a cílů práce. Uveďte, co bude výsledkem vaší práce.

V úvodu můžete nastínit strukturu svojí práce. Ale nepřehánějte to – jednotlivé kapitoly můžete podrobněji popsat např. v metodice práce.

_{SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY}

_{FROUZ, Jan a Olga VINDUŠKOVÁ, 2018. Čtení a psaní odborného textu v environmentálních vědách. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-3815-7.}

_{KAPOUNOVÁ, Jana a Pavel KAPOUN, 2017. Bakalářská a diplomová práce. B.m.: Grada. ISBN 978-80-271-0079-8.}

Diskuse je nejdůležitější část závěrečné práce. Právě diskuse je to místo ve vaší práci, kde rozvádíte a porovnáváte dosažené výsledky. Diskuse je ta část práce, kterou nejvíce využijete při obhajobě své práce. Proto si na této části vaší bakalářské nebo diplomové práce dejte obzvlášť záležet. Pojďme se podívat na to, co to diskuse je, a také na tipy pro její psaní.

Co je to kapitola „Diskuse“?

Pokud se na kapitolu „diskuse“ podíváme laickým okem, vidíme, že je to kapitola, která obvykle následuje po kapitole „výsledky“. Někdy také bývá následována kapitolou „závěr“, někdy je závěr obsažen v samotné diskusi. Studenti mnohdy vidí kapitolu “diskuse” jako jakousi výplň mezi výsledky práce a závěrem práce. Někdy se jim dokonce zdá, že byla tato kapitola vymyšlena jako trest. Často se totiž stává, že právě tuto kapitolu dostanou studenti od vedoucího práce mnohokrát k přepsání.

Diskuse je ovšem mnohem víc než výplň a zdánlivá buzerace studentů. Diskuse, jak už samotné slovo napovídá, by měl být věcný rozhovor nad určitým tématem. Cílem diskuse přitom není říct, co je a není pravda. Cílem diskuse je rozebrat daný problém z mnoha různých pohledů, za pomoci mnoha různých důkazů a argumentů. Diskuse má za úkol rozvést a hlavně porovnat vámi dosažené výsledky. V diskusi byste také měli zhodnotit výsledky svého výzkumu. Měli byste uvést, jaké limity a nedokonalosti vaše práce má.

Jaké výsledky uvést v kapitole „Diskuse“?

Vrtá vám hlavou, proč byste měli uvádět výsledky své práce znovu, když už jste je uvedli v předchozích kapitolách? V diskusi byste měli vybrat ty nejdůležitější výstupy či výsledky vašeho výzkumu, vaší práce. Vysvětlete, v čem tkví unikátnost těchto výsledků, jaký je jejich přínos – vysvětlete, proč jsou právě tyto výsledky ty nejdůležitější z celé vaší práce. V diskusi máte šanci „prodat“ své výsledky. Tak tuto šanci nepromarněte.

Jak mohu porovnat své výsledky výzkumu s výsledky ostatních?

Poté, co vysvětlíte, jakých výsledků jste dosáhli, je na čase porovnat vámi získané výsledky s výsledky ostatních. Výsledky můžete dávat do souvislosti s poznatky, které jste uvedli v teoretické části (propojení teoretické a výzkumné části práce). Prokážete tím, že máte schopnost nalézat souvislosti, umíte je popsat a interpretovat.

Dále je vhodné najít výzkumy, které se zabývaly stejným tématem, a porovnat výsledky – porovnat vaše výsledky s výsledky ostatních. Zjistíte tak, zdali vaše výsledky zapadají do současného poznání anebo ne. Pokud jsou vaše výsledky v souladu s výsledky ostatních, odpovídají stanovené výzkumné otázce, pak můžete potvrdit pravdivost těchto výsledků. Pokud jsou vaše výsledky v rozporu s výsledky ostatních, nezoufejte a odůvodněte, proč tomu tak je. Snažte se o zasazení dosažených výsledků do širšího kontextu poznatků o daném vědním oboru.

Studenti se často zděsí v případě, že jejich výsledky neodpovídají stanovené výzkumné otázce nebo výsledkům ostatních. Tento strach je však zbytečný. Je dokonce pravděpodobné, že vaše výsledky budou odlišné od výsledků ostatních, protože jen málokdy máte k dispozici totožná vstupní data, stejné podmínky a znalosti, jako měli vaši kolegové. Pokud se stane, že jsou vaše výsledky odlišné od ostatních nebo od stanovené výzkumné otázky, stačí, když uvedete, proč se tomu tak stalo. Proto se nebojte porovnat svoji práci i s výsledky, které úplně nezapadají do vašeho rámce. Zamyslete se nad tím, proč a v čem se dané výsledky liší.

Patří praktické využití výsledků do kapitoly „Diskuse“?

Ano. Přesně tato část je určena na to, abyste své výsledky převedli do praxe (pokud tedy na tuto část nemáte v práci samostatnou kapitolu – nevíte, jaké kapitoly má obsahovat vaše závěrečná práce? Podívejte se na pravidla a pokyny jednotlivých fakult.).

Mohu do diskuse naznačit, kam se může ubírat další výzkum?

Ano. Píšete-li např. bakalářskou práci a chcete si předpřipravit výzkumné pole pro svou diplomovou práci, v diskusi je pro to skvělé místo. Právě zde můžete popsat, jakým směrem by se mohl budoucí výzkum zaměřit

Propojenost s ostatními kapitolami práce

Tak jako v ostatních částech práce ani v kapitole „Diskuse“ nesmíme zapomínat na propojenost celé závěrečné práce. Tuto propojenost si můžeme představit jako pomyslnou červenou nit, která nám jemnými stehy sešívá celou práci dohromady, bez ní by se práce rozpadla na malé kousky, na malé nesouvislé úryvky textu. Proto je nutné, abyste v rámci celé práce používali jednotný styl psaní, jednotnou úpravu a drželi se „dějové linky“ vaší práce. Zkontrolujte si, zda se např. výzkumná otázka a cíle práce shodují po celou dobu práce, zda používáte stejnou terminologii pro hlavní pojmy vaší práce.

Mám v práci uvést limity svého výzkumu?

Ano. Právě v diskusi je na to prostor - limity a nedokonalosti váš výzkum má. Tato část má informační charakter - upozorníte na případné chyby, kterých jste se dopustili (a zabráníte tím, aby se stejných chyb dopustili ostatní autoři). Můžete zde také vysvětlit, jak jste se poučili z chyb – třeba jste použili pro testování jinou metodu atp. Zároveň je také možné, že vaše vybavení nebo nějaké jiné okolnosti vám neumožnily provést výzkum za perfektních podmínek – i to byste měli uvést v této části.
Psaní o chybách a limitech výzkumu není lehká věc. Proto je na vás, jestli i tyto informace poskytnete čtenářům vaší práce. Pamatujte však na to, že uvedení těchto informací pomůže dalším nedopouštět se stejných chyb, jakých jste se dopustili vy.

Etika vědecké práce při psaní bakalářských a diplomových prací

Vědecká práce by měla být založena na principech poctivosti, zodpovědnosti, důvěryhodnosti a pravdivosti. Etiku vědecké práce můžeme podle Knechta a Dvořáka (2013) chápat jako „vyjádření základních postojů k mravním problémům, s nimiž se setkáváme při vykonávaní vědecké práce“. Knecht a Dvořák (2013) ve svém článku zabývajícím se etikou vědecké práce vytvořili na základě analýzy literatury desatero publikačních hříchů výzkumníka. Desatero více odpovídá vědecké práci. Nicméně i vy, studenti bakalářských a magisterských ročníků, se můžete inspirovat tím, co se považuje za porušení publikační etiky. Toto desatero si můžete prohlédnout v následujícím obrázku:

_{Obrázek 1. Desatero hříchů výzkumníka}

_{Zdroj: Knecht & Dvořák, 2013}

Výčet prohřešků, které vidíte v desateru, není rozhodně absolutní. Lidé jsou vynalézaví a možností, jak podvádět, se vždy najde mnoho. Při psaní závěrečných prací je nejtypičtější formou porušení vědecké etiky plagiátorství.

_{KNECHT, Petr a Dominik DVOŘÁK, 2013. Etika vědecké práce a publikování pro mírně pokročilé. Pedagogická orientace [online]. 23(4), 554–578. ISSN 12114669. DOI: 10.5817/pedor2013-4-554}

Podle Meška a kol. (2006) je plagiátorství “nedovolené používání cizích publikovaných i nepublikovaných myšlenek, formulací, poznatků, výsledků zkoumání nebo jiné tvořivé práce, stejně jako ilustrací, tabulek, fotografií apod. bez uvedení původního zdroje, tzn. jejich vydávání za vlastní tvorbu.“

Plagiátorství se dopouští nejen ta osoba, která takto využije cizí text, ale i osoba, která poskytuje příslušné služby či plagiátorství umožní (např. firmy, které píšou práce na zakázku).

Za plagiátorství považujeme např:

Úmyslné plagiátorství
- kopírování textu, grafických prvků, názvu či struktury díla a vydávání za vlastní, bez řádné citace
- úmyslné uvedení zdrojů, které nejsou v práci použity (pro umělé zvýšení kvality díla)
- úmyslné neuvedení zdrojů, které jsou v práci použity
- koupení či jiné získání práce a její vydávání za vlastní
Nesprávné citování
- Neúplná či nesprávná citace
- Nedostatek odkazů v textu práce
- Neoznačení doslovné citace
- Nesprávné parafrázování (pouhá změna slovosledu či změna některých slov nedělá z vaší práce originál)
- Necitování svých minulých děl

Každá závěrečná práce prochází systémem na kontrolu plagiátorství. Na České zemědělské univerzitě používáme systém Theses. Tento software porovnává vaši práci s texty jiných autorů (od závěrečných prací, přes weby až po knihy). Software funguje na principu porovnání podobnosti textu. Software exportuje výsledky ve formě dokumentu, kde je uvedena procentuální shoda. Samotné rozhodnutí o tom, zda je práce originál či plagiát, je na rozhodnutí vedoucího práce či jiné kompetentní osoby. Výstup ze softwaru Theses může vypadat třeba takto:

_{Obrázek 2 Ukázka výsledku ze systému Theses}

^{Zdroj: autorka z Univerzitního informačního systému}

Procento shody je u každé práce jiné. Může se stát, že u některých prací bude procento shody velmi vysoké (bývá to typické např. u prací zabývajících se legislativou – autoři citují zákony a ty poté systém vyhodnotí jako shodu). Pokud nastane situace, že je v práci shoda nad 15 %, je potřeba uvést důvody, proč tomu tak je. Tuto povinnost má vedoucí práce, který se ke shodě musí vyjádřit ve svém posudku.

Za plagiát je podle směrnice rektora č. 5/2019 považována “shoda závěrečné práce s texty jiného autora větší než 10 %, pokud jsou tyto texty v práci uvedeny bez řádných citací“, a také práce, „která se shoduje s texty jiného autora v rozsahu nad 20 % i s uvedením řádných citací, neboť jsou převzaty jako kompilát zpracovaných ucelených částí jiného autora.“

Pozor si také musíte dát na řádné citace, protože směrnice rektora č. 5/2019 za plagiát považuje i práci, „v jejímž textu nejsou řádné citace více než 10 % bibliografických zdrojů, které jsou uvedeny na konci práce v seznamu informačních zdrojů.“

Pokud komise státní závěrečné zkoušky rozhodne o tom, že je vaše práce plagiátem, budete muset jít před disciplinární komisi. Disciplinární komise se řídí příslušným disciplinárním řádem (každá fakulta ho má stanovený samostatně). Výsledkem jednání disciplinární komise může být i vyloučení ze studia, proto doporučujeme všechny náležitosti důkladně zkontrolovat.

Nezapomeňte na to, že se tato pravidla vztahují nejen na závěrečné práce, ale i na práce seminárního typu!

Pokud si chcete ověřit, zda je vaše práce plagiát či originál, můžete využít služby portálu Odevzdej.cz. Tento portál nabízí možnost zdarma si ověřit, zda je vaše práce originál. Stačí, když do tohoto systému nahrajete svou práci, a vyhodnocení vám pak přijde na email. Nemusíte se bát, že by vaše práce pak zůstala nahraná v systému. Systém automaticky maže práce po 5 dnech z databáze.

_{ČERNÝ, Michal, 2015. Etika vědecké práce [online]. B.m.: KISK FF MU. Dostupné z: https://www.slideshare.net/KISK/etika-vedecke-prace-46451878}

_{KNECHT, Petr a Dominik DVOŘÁK, 2013. Etika vědecké práce a publikování pro mírně pokročilé. Pedagogická orientace [online]. 23(4), 554–578. ISSN 12114669.}

_{DOI: 10.5817/pedor2013-4-554}

_{MEŠKO, Dušan, Marie KRČMOVÁ, Eva HATAROVÁ a MILOŠEVIČOVÁ, 2006. Akademická příručka. B.m.: Osvěta. ISBN 80-8063-219-7.}

_{Česká zemědělská univerzita. Směrnice rektora č. 5/2019, ze dne 6. května 2019. Pravidla zadávání, zpracování, odevzdávání, archivace a zveřejňování bakalářských a diplomových prací na ČZU. Dostupné z: směrnice rektora č. 5/2019}

Na úrovni vysoké školy jsou plagiáty řešeny jako disciplinární přestupek. Mezi směrnice České zemědělské univerzity, které řeší plagiátorství, patří:

směrnice rektora č. 5/2019 – Pravidla zadávání, zpracování, odevzdávání, archivace a zveřejňování bakalářských a diplomových prací na ČZU
Disciplinární řád České zemědělské univerzity v Praze ze dne 24. 4. 2017
Disciplinární řády jednotlivých fakult (naleznete na stránkách vašich fakult)
Studijní a zkušební řád ČZU v Praze pro studium bakalářských a magisterských studijních programech
Nařízení, pravidla, požadavky a pokyny jednotlivých fakult pro psaní závěrečných prací

Další úrovni jsou zákony. Mezi hlavní zákony, které řeší plagiátorství, zařazujeme:

Zákon o vysokých školách (zákon č. 111/1998 Sb.)
Autorský zákon (zákon č. 121/2000 Sb.)

Ač se na první pohled může zdát, že etika výzkumu není důležitá, opak je pravdou. Etika výzkumu by měla být popsána v metodologii vaší závěrečné práce, tedy v části, která je jednou ze stěžejních ve vaší práci. Právě v metodologii popisujete, jak a kde jste data získali a zpracovali (Černý 2015).

Možná vás na to neupozorní ani vedoucí vaší práce, ale vždy je nutné myslet na to, zda je váš výzkum v souladu s určitou hranicí přijatelnosti. Tuto hranici má každý nastavenou jinak. Proto máte-li pocit, že váš výzkum by mohl být za touto hranicí, zkuste se podívat do Etického kodexu ČZU nebo se poradit s Etickou komisí ČZU.

Etika výzkumu je široká problematika. Podobně jako kolegové z brněnské MUNI, zaměříme se na několik praktických bodů, které by vás v rámci psaní závěrečných prací mohly potkat.

_{ČERNÝ, Michal, 2015. Etika vědecké práce [online]. B.m.: KISK FF MU. Dostupné z: https://www.slideshare.net/KISK/etika-vedecke-prace-46451878}

Asi každému dojde, že v závěrečné práci můžeme pracovat jen s vlastními anebo volně přístupnými daty (popř. daty, ke kterým máme legální přístup). Je možné například využít některé datové repozitáře, kde jsou zpřístupněné data-sety. Příkladem takových datových repozitářů může být třeba Zenodo, Figshare, Open Science Framework, Dryad nebo OpenAIRE. Vždy si pohlídejte, jakou licencí jsou daná data ošetřena (podle licence se dozvíte, zda můžete daná data použít či nikoliv).

Pokud se rozhodnete pracovat s daty, která si obstaráte sami, např. formou rozhovorů, je nutné, abyste měli souhlas těch, kterých se to týká. Budete-li například dělat rozhovor se zákazníky o spokojenosti s produktem, je nutné získat jejich svolení k použití rozhovoru pro výzkumné účely. Zde a zde se můžete podívat, jak takové svolení neboli tzv. informovaný (poučený) souhlas s účastí ve výzkumu může vypadat. To samé platí i při dotazníkovém šetření – vždy je vhodné informovat respondenty o tom, k jakým účelům bude dotazníkové šetření využito.

Samozřejmostí je, že po celou dobu výzkumu budete dodržovat soukromí a důvěrnost informací, které získáte, a budete se snažit o emoční i fyzické bezpečí respondenta.

Pokud provádíte experiment, existují zákonná opatření a etické zásady, kterými se musíte řídit. Proto je vhodné si vždy před zahájením experimentu zjistit, jaká opatření a zásady byste měli dodržovat.

Důležitou problematikou při zpracování dat je jejich ochrana a anonymizace. Pokud provádíte výzkum, často se můžete setkat s údaji, které jsou velmi citlivé. Proto je nutné data chránit. Pod ochranou dat si představujeme nejen fyzickou ochranu (např. proti zcizení dat nebo řádnou skartací, smazáním po skončení experimentu), ale i jejich anonymizaci.

Dalším problémem je úprava výsledků vědecké práce. Může se stát, že data, která máte k dispozici, nepřinesou takový výsledek, jaký očekáváte. To ovšem není důvodem k tomu, abyste data změnili nebo třeba zamlčeli. Vždy je nutné nechat data tak, jak jsou, i když se nám to zrovna “nehodí do krámu”. Cílem vědy není popsání jen toho, co jste očekávali, toho, co hezky vychází a co je logické. Takže pokud vám vyjdou výsledky, které jste neočekávali, nezoufejte.

_{ČERNÝ, Michal, 2015. Etika vědecké práce [online]. B.m.: KISK FF MU. Dostupné z: https://www.slideshare.net/KISK/etika-vedecke-prace-46451878}

_{KNECHT, Petr a Dominik DVOŘÁK, 2013. Etika vědecké práce a publikování pro mírně pokročilé. Pedagogická orientace [online]. 23(4), 554–578. ISSN 12114669. DOI: 10.5817/pedor2013-4-554}

_{MEŠKO, Dušan, Marie KRČMOVÁ, Eva HATAROVÁ a MILOŠEVIČOVÁ, 2006. Akademická příručka. B.m.: Osvěta. ISBN 80-8063-219-7.}